K večeru a k ránu
připluje lampář v pramici.
Vprostřed oceánu
rozsvěcí a zháší ji,
rozsvěcí či zháší ji.

Mám rád zbytečný tajemný věci
s jistou snovou noblesou.
Vím o nich jen já, a přeci
nepopiratelně jsou.

Mraky se ženou,
plamen se snaží mihotat
nocí rozšklebenou
jako maják života.

Temně bouří v dáli,
vesla jsou jako z olova.
Mozoly mě pálí,
přesto znovu připlouvám.
Ráno večer připlouvám.

Mám rád zbytečný tajemný věci
s jistou snovou noblesou.
Vím o nich jen já, a přeci
nepopiratelně jsou.

(hudba Martin Hrubý / text Vojtěch Probst)

The post Lucerna v moři first appeared on Martin Hrubý.

Maso zajez kusem masa,
na to spláchni lihem líh,
jako spláchne voda v řece
jedním lokem všechen sníh. (A vše, co najde na březích.)

Jde průvod maškar polem za vsí,
padá se a vstává.
Zima se topí v jarních vodách,
jde průvod maškar po hospodách.

Četníci tančí valčík,
hrobníka už musej nést.
Soudce je jak zákon káže,
jak slovo boží je kněz.

Pojď s hasičema žízeň hasit,
dokud ještě nalejí.
Až proberem se, vše se vrátí
do vyjetých kolejí. (Jen zítra nechoď alejí!)

Jde průvod maškar polem za vsí,
padá se a vstává.
Zima se topí v jarních vodách,
jde průvod maškar po hospodách.

Kanonýr je jako dělo, zahradník jak motyka
a cellista už hodil čelo, rum si s colou potykal.
Promítači zhaslo kino, malíř je zas pod obraz
i lupič už má nakoupíno, z veterináře je plaz.

Kostlivec, ten už je na prach,
na popel je kominík
a celkově nám to tu chátrá…
Bude půlnoc, bohudík!

Šel průvod maškar polem za vsí,
marná sláva.
Basa se topí v jarních vodách,
šel průvod maškar po hospodách.

(hudba Martin Hrubý / text Vojtěch Probst a Martin Hrubý)

The post Konec masopustu first appeared on Martin Hrubý.

Pó-po-pohromadě všech pět mám,
pou-po-pouze lehce zadrhávám.
Jen-jen taková rychlosondáž:
Bé-be-bejby, zvu tě, co si dáš?
A ona: „Gin, jestli vynecháš zbytečná slova.“

Byla to scéna jako z reklamy, čekal jsem nějaký klišé.
Ona se usmála a řekla mi přesně to, co jsem chtěl slyšet:
„Nepočítej s vážnou známostí, to jediný, co tady hrozí,
je nevýznamná ztráta věrnosti. Pojďme si užívat jak bozi.“
Pojďme si užívat… Ó, jak bozi!

A já bá-bál se řečí o počasí,
sámo-samozřejmě souhlasím!
Cí-cítím, že jsme skvělej pár,
dáme šáňo, sníh a kaviár?
A ona: Fajn, ale vynecháš zbytečná slova!

Moje máma má po krk mejch avantýr,
takže pů-pu-půjdem k tobě na kvartýr.
Jo, to zní jak plán, klidně můžeme jít,
ale má to čas. Až se ti bude chtít…
A ona: Hned, jestli vynecháš zbytečná slova.

Byla to scéna jako z reklamy, čekal jsem nějaký klišé.
Ona se usmála a řekla mi přesně to, co jsem chtěl slyšet:
„Nepočítej s vážnou známostí, to jediný, co tady hrozí,
je nevýznamná ztráta věrnosti. Pojďme si užívat jak bozi.“
Pojďme si užívat… Ó, jak bozi!

(hudba a text Martin Hrubý)

The post Ztráta věrnosti first appeared on Martin Hrubý.

Moře ji teď má jak z děla, po rumu mu sládne dech,
jen se líně převaluje na bocích a na zádech.
Jen se líně převaluje jako ten, kdo žízeň splách.
Káva, banány a manga houpají se na vlnách.

Šla ke dnu bárka plná rumu
a moře se hned opilo.
Nevrátí se víckrát domů
pět pašeráků z Camilo.

Všichni víme, jak rum chutná, to není pití pro slečny.
Žádnej div, že od tý doby moře není bezpečný.
Ono totiž chytlo slinu, chtělo by jen pořád pít.
Když chce zahnat kocovinu, další bárky potápí.

Šla ke dnu bárka plná rumu
a moře se hned opilo.
Nevrátí se víckrát domů
pět pašeráků z Camilo.

(hudba Martin Hrubý / text Vojtěch Probst)

The post Pašeráci z Camilo first appeared on Martin Hrubý.

Řízla se do prstu v moc nepříznivou chvíli
a z toho kontraktu už couvnout není kam.
Když ztichne rádio, tak div že nezešílí,
že nemá platnej pas a v kapse ani gram.

Do Baru národů chodí se čekat,
na to co bude, na to co není.
Na lístek zpátky, na prachy z jacka,
nebo i na nový převtělení.

Dimitri z Temešváru vhodil šťastný mince,
už mu to sype, tak co je to za neklid?
Nezná tu nikoho… Co čekat od cizince?
Janici šel tu výhru potmě nadělit.

To Igor u dveří, ten nebude se zlobit.
Už je to dlouho, co se porval do krve.
Ví, že má v Čechách zakázanej pobyt
a vyhoštěnej – to by nebyl poprvé.

Do Baru národů chodí se čekat,
na to co bude, na to co není.
Na lístek zpátky, na prachy z jacka,
nebo i na nový převtělení.

V průjezdu ve výklenku temnějším než bláto
Janica cejtí se jak přišpendlenej brouk.
Tři mince ku jedný pak shrábne Igor za to,
že tuhle existenci do ní pracně vtlouk.

Křehká je noc a ráno ještě křehčí,
chladnej třas pod kůží se mění v tupou zimu.
Dvě piva na závěr to ráno neulehčí
Janici, Igorovi, ani Dimitrimu.

(hudba Martin Hrubý / text Vojtěch Probst)

The post Bar národů first appeared on Martin Hrubý.

Ani když se půlnoc přiblíží,
neztratíme rovnováhu.
Protančíme napříč Paříží,
a hvězdy s námi nad střechami.

Tančíme sto metrů nad zemí
po provaze tango dráždivé,
pod námi lidí dav z nás oněmí.
Když zemřít, tak v náruči tvé.

Nepustím tě, i když únava
vzala mi už spoustu síly.
Těla máme svéhlavá.
A nazítří zrána na konci lana…

…ihned si dáme repete!

(hudba Martin Hrubý / text Vojtěch Probst)

The post Tango v Paříži first appeared on Martin Hrubý.

Berta zout si boty byla líná,
zato Dášu, koukám, Robert komplet svlík.
Lence v sklence zbyla trocha vína,
bude k snídani mít vinnej střik.

Neděle šest ráno, vlhko po dešti, ach, letní poetika!
Napršelo do hrnků a do sklenic.
Dá se mluvit o štěstí a můžu bejt rád, vlastně je to klika,
že nestalo se nic moc víc.

Je zlá ta mládež, zlatá mládež, zlá!

Jenom ve sklípku je uklizeno,
to je tak, když myši mají pré.
Milé děti, to jste měly
jaksepatří maturitní večírek.

Ajaj, iPhone, ten ti neměl zmoknout.
O tom prázdnym sklípku asi nevíš nic?
Inka blinká, tvrdí, že má okno,
což už o chatě se nedá říct.

Neděle šest ráno, vlhko po dešti, ach, letní poetika!
Napršelo do hrnků a do sklenic.
Dá se mluvit o štěstí a můžu bejt rád, vlastně je to klika,
že nestalo se nic moc víc.

Je zlá ta mládež, zlatá mládež, zlá!

(hudba Martin Hrubý / text Vojtěch Probst a Martin Hrubý)

The post Zlatá mládež first appeared on Martin Hrubý.

Ona: Jak já blázen jsem ti mohla vůbec věřit…
On: Že toužim si tě okamžitě vzít?
Jo, řek jsem pár pěknejch lží…
Ona: A věděls dobře, jak mi na nich záleží.

On: Jaks mi mohla věřit to, že láskou planu, když dobře víš, jak kecám?!
Ona: Jo, to teda kecáš.
On: Strašně lžu a kecám.
Ona: Strašně lžeš a kecáš.
On: Jsem nadosmrti lhář.

Ona: Říkal jsi, že rád mě máš a že mě nikdy nenecháš, vlásek že mi nezkřivíš…
On: No a co chceš, byla to lež a teď už to provždycky víš.

Ona: Říkals mi: Chci být jen váš! A dům i konto – vše že máš. Že věřit se ti zkrátka dá.
On: Mně?! Jedině snad, kdo na hlavu pad, by uvěřil někomu, jako jsem já.

Ona: Takže jak jsi o víkendech jezdil k mámě…
On: Jo, máma kdyby žila, byl bych bit.
Ona: A co ten snubní prsten, co z lásky prý byl?
On: Koupil jsem jich tucet, už jen jeden mi zbyl.

Ona: A co jak jsi služebně byl týden v Římě?
On: Já leda v Římě nad Jizerou byl.
Ona: Byla jsem tak naivní!
On: To nejsi sama, já byl taky na i v ní.

Ona: Jak jsem mohla věřit ti, že láskou planeš, když dobře vím, jak kecáš!
On: Jo, to teda kecám.
Ona: Strašně lžeš a kecáš!
On: Strašně lžu a kecám.
Ona: Jsi nadosmrti lhář!

(Hudba a text Martin Hrubý)

The post Nadosmrti lhář first appeared on Martin Hrubý.

Stříbro se položí na listy
maliní u zahradní branky.
Slunce je smutné dnes jako ty,
má jako ty vzhled seveřanky.

Šuměte v ještě větší pýše,
padejte, listy, z větví dolů
a do včerejší hořké číše
dolijte vodu dnešních bolů.

Všichni dnes obléknou kabáty,
a nám bude blaze v plískanici,
lijáku nastavíme rty,
jak piják je tiskne ke sklenici.

(hudba Martin Hrubý / text Boris Pasternak v překladu Luďka Kubišty a Jiřího Kovtuna)

The post Podzim first appeared on Martin Hrubý.

V jezírku se i v bezvětří
tekutý písky vlní
a cesta k němu nazejtří
zaroste černým trním.

„Jen jste se do sebe zahrabal,“
říká mi doktor s hlavou pštrosí.
„Člověk je zakletá zahrada,
kterou sám v sobě nosí.“
Se sestrou se srstí velbloudí –
s tou dá se mluvit přímo.
„Jen jste sám v sobě zabloudil
a teď jste trochu mimo.“

Tamten pán v bundě péřový
jde po mně bezpochyby.
Chci zmizet brankou ve křoví,
jenomže ta tam chybí.

Jindy se ke mně pěšinou
po písku blížej stopy.
Jak mávnu, tak se rozplynou
a cestu liják zkropí.

„Jen jste se do sebe zahrabal,“
říká mi doktor s hlavou pštrosí.
„Člověk je zakletá zahrada
a je v ní kdesi cosi.“
Se sestrou se srstí velbloudí
maj jasno a jsou v sedle.
„Jen jste sám v sobě zabloudil
a teď jste trochu vedle.“

Však možná, že jen náhodou
v altánku plavou pstruzi.
Psí víno vyje vo-o-ouu,
sochy se motaj v kruzích.

Děje se mi to, nebo zdá?
Například stává se mi,
že zvednu oči ke hvězdám –
skrz mraky vidím Zemi.

„Jen jste se do sebe zahrabal,“
říká mi doktor s hlavou pštrosí.
„Člověk je zakletá zahrada,
člověk je zakletá zahrada,
člověk je zakletá zahrada,
člověk je zakletá zahrada,
tak sbohem a další, prosím!“

(hudba Martin Hrubý / text Vojtěch Probst)

The post Zahrada first appeared on Martin Hrubý.